Už jsem učil nadšené řidiče starých sporťáků, kteří chtějí umět vše, co po nich auto žádá a užít si jízdu na krásné silnici. Učil jsem i táty od rodin, kteří chtějí se svým SUV hlavně bezpečně dojet na hory a zpět. Často také sedám ke klukům, co se svými auty objíždí závodní okruhy a řeší jen časy na kolo. Dokonce jsem i pomáhal odstranit problémy s parkováním. Jak vidíte, má práce je poměrně pestrá a setkávám se při ní se všemi typy řidičů, tedy až na jeden. Nikdy jsem totiž nepracoval s žádným závodníkem. To se ale mělo změnit, když mi jednoho večera zazvonil telefon a ve sluchátku se ozval Pepa.

Každému klientovi se snažím odevzdat vše, co umím a ke každému se snažím přistupovat stejně. Kdykoliv jedu na coaching, cítím obrovskou radost, protože předávat zkušenosti ostatním a vidět jak se zlepšují, jak objevují vášeň pro řízení auta a kontrolu nad ním, mě neuvěřitelně naplňuje. Přesto byla má radost snad ještě o kousek vyšší, když se mi ozval Pepa a bez váhání řekl, že má zájem o coaching zaměřený na závodění. Sedět vedle někoho dvě hodiny a učit ho, jak podřazovat, kam se při jízdě dívat, nebo jak se uvolnit a správně ovládat volant, je super. Jenže dvě hodiny jsou velmi omezený čas. Spolupráce na celou sezonu, pravidelná setkání a ustavičná práce oproti tomu dovolují o hodně komplexnější přístup. A ten bude potřeba, protože Pepa chce v amatérské rally jezdit na předních pozicích a do budoucna se třeba dostat i mezi „velké kluky“ na český mistrák. Jak tedy vypadá coaching závodníka?

Těžké začátky

Tohle všechno píšu, protože vám chci přiblížit, jak vypadá coaching závodníka tak, abyste se sami něco přiučili. Zároveň chci ale vyprávět příběh Pepy, který se stal z části i mým příběhem. Proto nezačnu u technických aspektů, ani u řidičských technik, ale u našeho prvního setkání.

Pepa mě pozval na kafe k němu do dílny ve Vlašimi, abychom se konečně poznali a mohli se vrhnout do práce před sezonou. Okamžitě jsme si padli do oka a během sezony jsme se stali i dobrými přáteli. Kamarádům říkám, že Pepa je pro mě jako druhý brácha, tak doufám, že se neurazí, když napíšu mé první dojmy bez obalu. Pepa mi začal vyprávět o své poslední sezoně, kdy před závodem v Hořovicích auto pořádně nezkontroloval a pak se jim v rychlé zatáčce utrhl čep v nápravnici. Auto skončilo v kotrmelcích a z ošklivé nehody vyvázl i s navigátorem Davidem se štěstím. Následovala informace, že v závodním autě skoro nesedí a jiné sportovní auto nemá, takže trénink je na nule. Celé vyprávění Pepa završil poznámkou, že váží přes sto kilo a nedaří se mu zhubnout, aby byl víc fit. Jeho vyprávění mě na chvíli tak zaskočilo, že jsem nevěděl, jestli nebude lepší to celé hned vzdát. Pak mi ale došlo, že přeci dokážu klukům pomoci a že před takovou výzvou nemohu couvnout.

Celou cestu domů jsem se v myšlenkách vracel k Pepovi a v hlavě si sestavoval plán. Má frustrace rychle zmizela a já cítil nadšení z nové výzvy. Okamžitě mě napadlo, že tohle nebude jen o řízení, ale budu muset klukům promluvit i do přípravy auta a posádky.

Chceš závodit? Tak makej

Začali jsme se třemi body – příprava auta, řidičské dovednosti a kondiční trénink. Pepa obvykle připravoval auto těsně před závodem, což znamenalo kombinaci stresu a nedostatku spánku. Takhle se nedá závodit a Pepa to rychle pochopil. Dohodl se s mechaniky na dílně a vytvořili jsme harmonogram s přípravou auta. Kvůli dubnovým závodům se na autě začalo dělat už v lednu. Zvládnuto.

S dobře připraveným autem se už můžete soustředit na řízení a já potřeboval, aby Pepa seděl v autě co nejvíc. Proto jsme nastavili coaching dvakrát týdně a mimo to měl Pepa jezdit sám, aby získal zpátky řidičskou rutinu. Tím získával i rychlost a zároveň jistotu potřebnou pro závodění. Jenže projet rychle jednu „erzetu“, nebo měřený úsek při testování, je jedna věc, zvládnout celý závod je věc druhá. Závodní den může být dost dlouhý a bez dobré kondice začnete být brzo unavení. S únavou ztrácíte rychlost i koncentraci a přichází chyby. Tím jsme se dostali k poslednímu bodu, kdy Pepa musel zamakat na svojí fyzičce.

Nejde ale jen tak bezcílně makat a tak jsme si sedli a napsali, čeho chceme dosáhnout. Pepa od nehody skoro nezávodil, už nechtěl opravovat další rozbité auto a navíc vedle něj seděl mladý navigátor, který ještě sbíral zkušenosti. Z toho nám vyplynulo, že cílem pro sezonu bude hlavně dojíždět závody, sžívat se s technikou a spolujezdcem, učit se nastavovat auto a postupně zrychlovat a dojíždět na „bedně“. Všichni jsme tedy věděli, co musíme dělat a konečně jsme se pustili do práce.

Coaching

Zpomal, abys mohl být rychlejší

Cíle na papíře vypadají celkem jasně, ale od začátku to tak lehké nebylo. S Pepou jsem bojoval a zakazoval mu přístup „tam pojedu takový vrata, že z toho budou hořet gumy“. Tím sice utrpěli diváci, ale já potřeboval, aby jezdil čistě a konzistentně. Konečně jsme se dostávali ke coachingu a mým prvním úkolem bylo Pepu zklidnit, aby mohl být v budoucnu rychlejší. Museli jsme udělat pár kroků zpátky, abychom později mohli vpřed.

To platilo i pro Pepův styl brzdění, což byla první technika, kterou jsme se za volantem zabývali. Pepa uměl zabrzdit na poslední chvíli, ale taky uměl brzdy „přestřelit“ a jen taktak auto protáhnout zatáčkou. To nakonec samozřejmě znamenalo časovou ztrátu na výjezdu a zvýšené riziko. K tomu jsem bral v potaz Pepovu pauzu v závodění a navigátora, který teprve sbírá zkušenosti. Proto jsem Pepu nutil brzdit dřív a klidněji. To se vám může zdát, jako přístup nehodný závodníka a ten samý názor zastával i Pepa – „na rally brzdí brzo jen poserové“.

Abych Pepu přemluvil, sedl jsem za volant a ukázal mu výhody, které mu přinese dřívější brzdění. Auto bylo při nájezdu do zatáčky klidnější a já mohl jít na plyn dřív než on. Při soutěžích navíc auta ve vyšších třídách, která jedou před vámi, vyhází na silnici hodně špíny z krajnic a v tu chvíli se vám může brzdění úplně na poslední chvíli zle vymstít. Nakonec jsme se dohodli, že se smíříme s drobnou ztrátou, kterou můžeme na soupeře nabrat na brzdách, a až vychytáme další nedostatky, můžeme začít brzdit zase o kousek později.

Dívej se správně

Pokud čtete mé články, možná vás tady napadne, že mluvím jen o technice správného pohledu. Je to asi proto, jak moc je pro mě důležitá. Od toho, kam se koukáte, se odvíjí vše, co v autě uděláte a jak ho kontrolujete. Abyste věděli, kudy vede správná stopa, kde a jak moc brzdit, jak řadit i jak si podat volant do zatáčky, musíte se správně dívat. Nehledě na krizové situace. Tohle samozřejmě platí i pro závodníky, jenže možná ještě ve větší míře. Čím rychleji jedete, tím dál a lépe se musíte dívat. Už jsem seděl vedle mnoha zkušených řidičů a většina z nich měla nějaké problémy s pohledem. Pepa vedl pohled o dost lépe, než běžní řidiči, ale i u něj jsem našel drobné rezervy.

Na to jsem přišel při jednom z nočních coachingů na sněhu. Jeli jsme po silnici v polích, kde byla kombinace rychlé levé a navazující rychlé pravé zatáčky. Všiml jsem si, jak Pepa kouká jen do levé zatáčky, kterou samozřejmě celou probrzdil, protože si neprohlédl, jak silnice pokračuje. Bez řeči jsme se vyměnili a já tu samou sekci projel pod plynem a zároveň v klidu a bezpečně. Jeho to trochu překvapilo a tak jsem mu krátce vysvětlil, jak jsem si prohlédl stopu a jak mi to umožnilo rychlý průjezd. Tuhle a podobné sekce jsme absolvovali do zblbnutí, dokud se Pepa nedokázal dívat dál.

Pepa se chvíli cítil odtržený od řízení, protože jsem ho nutil koukat víc do dálky. To se stává každému, kdo si zlepšuje techniku pohledu a je to běžné. Nesmíte se to ale přehánět a koukat stovky metrů dopředu s rizikem, že přehlédne kámen na apexu. S pohledem je potřeba pracovat chytře a periferně vnímat i okolí tratě.

Práce s volantem

Pepa si na závody původně postavil Felicii Kit Car, která je krásné auto a po svezení v něm vám běhá mráz po zádech. Ta měla ale pár nedokonalostí v přední nápravě a velmi těžko se řídila v rovném směru. Pepa ji při rovné jízdě musel neustále korigovat a to se trochu podepsalo na jeho řidičském stylu, kdy si zvykl neustále pracovat s volantem a dokonce s ním trochu cukal. Jeho Clio je ale úplně jiné, mnohem klidnější a i se samosvorným diferenciálem vás netahá za ruce.

Odstranění korekcí nám zabralo nějakou chvíli, ale Pepa nakonec zvládal řídit s uvolněnýma rukama a velmi klidně, jako by jel v běžném civilním autě. To mu hodně ulevilo a bylo to znát i na jeho jízdě. Řešili jsme i ručkování, protože při rally musíte občas auto otáčet na ruční brzdě, nebo si ruční brzdou pomoct v retardéru. Pepa si ještě před celým manévrem přehmátl na volantu a pak měl problém auto dotočit. Nehledě na to, že během otočky ztratil přehled o natočení kol a pak musel dost improvizovat při výjezdu. To se mi nelíbilo a tak jsem Pepu naučil, jak si správně auto nastavit do zatáčky ještě před zatažením brzdy, kdy vyšlápnout spojku a kdy jít na plyn. Pepa tak dělal krásné a hlavně pokaždé stejné otočky.

Konzistence

Pro závodníka, nebo nakonec pro jakéhokoliv řidiče, je konzistence veledůležitá. Ta má co dělat s vaším způsobem řízení, ale i se způsobem, jakým nad jízdou přemýšlíte. Pepovi konzistence chyběla a jednu a tu samou zatáčku byl schopen projet pokaždé jinak. Jednou pomaleji, podruhé naplno a potřetí smykem. Tak ale zvyšuje riziko, že se něco nepovede a třeba při nastavení auta má velký problém. Ve chvíli, kdy změní něco na podvozku, musí projet testovací trať na chlup stejně, jako před změnou. Jinak by nic nepoznal.

Konzistence a uvažování nad jízdou byl jeden z nejdůležitějších bodů našeho coachingu. S Pepou jsme chodili i na motokáry a já jeho jízdu natáčel. Při prohlížení záběrů nechtěl věřit, že se dívá sám na sebe. Jeho jízda byla velmi dravá, samý smyk a hlavně proměnlivá. Na motokárách jsme nakonec jezdili velmi zvolna a klidně, Pepu jsem nutil, aby si udržoval tempo a byl konzistentní v časech. Tohle měl aplikovat i v závodech a přidávat až s přibývajícími kilometry.

Závody a jak to dopadlo

S Pepou jsme trénovali celý rok, absolvovali nějaké testování a během coachingu řešili tisíce maličkostí. Kromě toho jsem klukům pomáhal s přípravou těsně před soutěží, jezdil na závody a pomáhal při výběru gum a nastavení auta. To ale není tak důležité, jako jiná věc, kterou vám chci říct.

Ať už chcete jezdit především bezpečně, skvěle ovládat svého sporťáka, užívat si rychlost na okruzích, nebo třeba závodit, vše vychází ze stejného základu. Na prvním místě je hlava a přístup, který k jízdě zvolíte. Je potřeba nad jízdou uvažovat, předvídat, správně se koukat a tak dávat mozku dost informací k vyhodnocení. Pak následují další řidičské techniky, jemnost a plynulost ovládání auta. Jaké auto řídíte a jak se mu přizpůsobíte, jsou už jen další cesty, na které se musíte vydat při snaze dosáhnout řidičské dokonalosti. Krásné na tom je, že máme pořád co se učit.

A co Pepa? Už během sezony mi dělal obrovskou radost tím, jak změnil své uvažování nad řízením a závoděním, jak zapracoval na fyzičce a jak neuvěřitelně zrychlil. Na testování jsem mu už nedokázal ujet a při tom řídil s klidem a přehledem, velmi konzistentně a přesvědčivě. To dokládá, že i přes drobné technické potíže obsadil celkové druhé místo v kategorii A3 poháru ČMPR. Držte Pepovi palce do dalších sezon a já doufám, že se dočkáte pokračování tohohle příběhu.

Foto Jan Hadraba