V srpnu si připomínáme Fangiovo největší vítězství, a to je co říct. 4. srpna 1957 jel Fangio na Nürburgring s možností vyhrát celý šampionát. V šíleném vedru zajížděl ve svém Maserati 250F jedno rekordní kolo za druhým a vybudoval si velký náskok nad Ferrari. Při plánované zastávce v boxech jej ale mechanici vlastními chybami neuvěřitelně zdrželi. Před dílnou stálo Fangiovo Maserati přes minutu a na dvě Ferrari, která ten závod vůbec nezajížděla do boxu, ztratilo přes 40 sekund.

To už se ale nedalo nic dělat. Fangio s neuvěřitelnou rychlostí stáhnul jejich náskok a v posledním kole oba předjel. „Když bylo po všem, byl jsem přesvědčen, že už nikdy nebudu schopen takhle řídit – nikdy. Dosáhl jsem hranice své koncentrace a vůle po vítězství. To byly dvě věci, které mi umožnily riskovat tak, jak jsem ten den riskoval. Věděl jsem, že mohu vyhrát, ale stejně tak jsem věděl, že mohu prohrát. Napínal jsem se až na hranici svých možností a vůz byl poté pokrytý trávou a hlínou. Zkoušel jsem nové věci, posouval jsem se dál na mnoha slepých místech, kde jsem nikdy předtím neměl odvahu jít na hranici možností.“ Vzpomínal Fangio po závodě.

„Nikdy jsem nebyl odvážný, nikdy jsem nebyl velkolepý řidič. Snažil jsem se vyhrávat co nejpomaleji. Až do tohoto závodu jsem od sebe ani od vozů nikdy nevyžadoval víc. Ale ten den jsem na sebe kladl takové nároky, že jsem pak dvě noci nemohl spát. Byl jsem v takovém rozpoložení, že kdykoli jsem zavřel oči, jako bych byl znovu v závodě a dělal ty skoky ve tmě v těch zatáčkách, kde jsem nikdy předtím neměl odvahu zatlačit věci tak daleko. Dva dny jsem prožíval opožděné obavy z toho, co jsem udělal, pocit, který mě nikdy po žádném jiném závodě nepřepadl, pocit, který se mi dodnes vrací, když si na tu dobu vzpomenu.“