O coachingu rally soutěžáka jsem vám už jednou psal. Byl to článek „Jak se učí závodník“ a hodně se vám líbil. Pochybuji ale, že byste chtěli číst téměř totožné vyprávění znovu, i když se týká někoho jiného. Rád bych ale popsal poměrně nečekanou zápletku, kterou si pro mě tenhle coaching připravil. A tak sedím v kanceláří a lámu si hlavu, jak to tentokrát pojmu. Vlastně si hlavu lámu už několik dní a pořád nemám ten správný nápad, když v tom mi přichází email od Davida, závodníka o kterém chci psát. Udělal mi velkou radost, celé to totiž napsal za mě.

Davidův článek jsem stylisticky lehce upravil pro větší čtivost, jinak vše zůstalo. David mi své zápisky poslal ve stylu deníku, kdy jednotlivé část uvádí časem do Podorlické Rally (T -180 znamená 180 dní do začátku závodu) a tak jsem je také zanechal.

T – 180 (Volám Petrovi)

„Ahoj Petře, pamatuješ si mě? David jak jsme spolu kdysi jezdili kdysi v Sosnové, vy jste měli tu krásnou M3 a já to STI s b22 kitem?“
„Jasně, jak se máš?“
„No dobrý, potřeboval bych trochu pomoct…“

Tak nějak začala naše cesta s Petrem, která prozatím vyvrcholila na Podorlické Rally. Je to cca 2 roky co jsem se rozhodl se k rally vrátit.

Někdy kolem roku 2010 jsem začínal asi jako hodně jezdců přede mnou… u mě to bylo v STI 08 tzv. „vajíčko“… standardní auto.. nejdřív klasika, malé okruhy jako Sosnová a Písek. Pak přišel Autodesign Cup, kde se už sem tam jezdila nějaká pěkná rz (byl to pravěk tenkrát ještě bez rámu a bez starostí). To bylo právě v době kdy jsem nejspíš poprvé viděl Petra v akci, v té stříbrné M3. Už tenkrát to krásně vodil. Pamatuju jak za námi přijel na okruh kamarád s M6. Jakmile jsem v ní vypnul stabilizaci, byl jsem jen krůček od hodin. Pamatuju, že si ji tenkrát Petr půjčil a bylo vidět, že to má v ruce… Pak jsem si koupil STI Type R a u Valdy Vašendy si ji nechal přestavět na rally auto. Začal jsem trochu víc jezdit ještě v Autodesign Cupu a chvíli na to jsem udělal první krůčky do dnešního ČMPR.

Tenkrát jsem si myslel, že to auto nikdy neprodám. V životě to ale chodí jinak, asi to znáte… hypotéka, dítě, hodně práce a auto muselo z domu. To se psal rok cca 2014. Útěchou mi bylo, že auto stále potkávám a je v dobrých rukou Honzy Sedláka a taky že pravidelně jezdí v rámci ČMPR. No nic, uběhlo pár let a mně došlo, že jak si k tomu člověk jednou přičichne… Ve zkratce; pořídil jsem krásnou „Nkovou“ Evo 9. Po těch letech bylo úžasné novu si sednout do takového auta. V roce 2021 jsem s ní odjel první testování a 4 závody.

Někdy v půlce sezóny mi už v hlavě vrtala myšlenka , že bych potřeboval v několika směrech trochu pomoct. Mam to v hlavě celkem srovnané, chci jet rychle, pěkně a v rámci možností bezpečně. Mám rodinu, závazky a starosti. Jsem prostě normální člověk co má rád rally, ale bohužel nemá extra talent ani roky v závodním autě.

Hned v začátcích kolem roku 2010 jsem měl možnost sedět v autě s Vaškem Pechem, Martinem Semerádem a v poslední době jsem se párkrát svezl v autě s Pavlem Gajarem, který se mi stará i o auto. Vidět tyhle lidi řídit je prostě jiný svět a přiblížit se jim jen „na kilometr“ je sen. A tak přemýšlím koho a jak oslovit… Petra sleduju na Facebooku už nějaký ten pátek, četl jsem jeho blogy… vím jak řídí a známe se… co kdybych ho zkusil?

T – 175 (První coaching)

„Tak s čím bys chtěl pomoct?“ Říká mi  Petr při rozhovoru…
„Hmm no… je toho hodně… brzdění levačkou, práce s volantem….“ zkrátím to; domluvili jsme se na první coaching. Vezmu mojí garážovou královnu, projedeme se a uvidíme.

Petr mě okouknul. Asi mu stačilo pár kilometrů, aby viděl co a jak. Pak si půjčil auto a já měl jasno, že to má v ruce. Jako fakt jsem se bál :D.  Co si myslel o mém řízení si netroufnu odhadovat. I když jsme se vlastně už dlouho znali, tak k tomu přistupoval dost profesionálně. Žádné komentáře, ale rovnou řešit, co jsem chtěl já. Věci, ve kterých jsem věděl že plavu a k tomu to, co Petr vypozoroval.

První coaching super… brzdím levačkou v na okresky vysokém tempu… špatná zpráva je, že si budu si muset sehnat auto na zimu.

T – 150 (Druhý coaching)

Vyrážíme s Petrem na bezpečný prostor letiště. Říkám mu, že si chci zkusit rozhazovat auto na limitech a další věci, které na okresce prostě zkoušet nemůžeme. Byla to velká zábava i škola… Petr mi vždycky ukázal co a jak udělat a pak už jsme to jen pilovali do omrzení.
Super, odjíždím s tím, že si umím auto rozhodit do smyku, jak se mi zachce.

T- 120 (Třetí coaching)

Petr mě bere na simulátor. Člověk se do toho musí dostat, ale nakonec to bylo hodně dobré. Ještě jsme potrénovali přehazování smyku z jedné strany na druhou a pak jsme přešli na Formuli  na okruhu pro trénink přesnosti. Opět odjíždím nadšený a už přemýšlím nad stavbou simulátoru.

T – 110 (Motokáry)

Petr mi volá, jestli spolu nezajdeme na motokáry. Ok, proč ne. Byl jsem na nich předtím jen jednou v životě, takže zkušenosti nic moc, snad mi to něco dá. Čekám na parkovišti a jsem celkem v klidu, než přijde Petr a vytáhne svojí kartingovou helmu. Přemýšlím, že tady něco smrdí. Petr mi říká že má závodní motokáru a občas na ní trénuje. No, připadal jsem si jak žáček v 1. třídě a k tomu mě šíleně bolely ruce. Nakonec jsem se do toho trošku dostal a zajel jsem solidní čas.

Máme čas probrat jak by mi Petr mohl pomoct na závodech. Říkám mu, že moje představa je hlavně pomoct při tréninku. Při závodech jsem ve svém světě a nechci nic řešit. Bylo to super a odjíždím úplně vyždímaný.

T – 100 (Sníh)

Napadl sníh, auto mám… sakra, na sněhu mám trochu blok. V osmnácti jsem měl svou jedinou bouračku, byla na sněhu a od té doby se svižnějšímu ježdění na sněhu vyhýbám. Nervy na dranc, jaká to bude bída. Petr je úplně v klidu, nechápu, že se nebojí. První kilometry na sněhu a vidím to tragicky. Petr sedá za volant a předvádí koncert, málem si pouštím do kalhot. No nic, sedám zpátky za volant, nějak to překonávám a začínáme trošičku zrychlovat. Petr mi dává rady, kdy to mohu držet, kdy musím zpomalit a kde brzdit. Říká mi, kdy si auto rozhodit a také mi zakazuje používat ručku.

Je to boj a po dvou hodinách říkám, že to balíme. Silnice jsou už dost uklouzané a já mám pocit, že toho mám už dost. Je jedna v noci a jsme někde na konci světa v Jizerkách. Cestou domu začíná šíleně sněžit a tak říkám Petrovi, že si budu ještě trochu zkoušet, co jsem se naučil. Podmínky se mění na neskutečné blaho, čerstvý sníh je boží a my řádíme ještě asi dvě hodiny. Najednou to jde a oba si to hodně užíváme. Střídáme se za volantem a je to bomba. Super noc, nikdy před tím a zatím ani potom jsem už takové podmínky nezažil. Snad jsem alespoň trochu překonal svůj blok ze sněhu.

T – 90 (Nemám spolujezdce)

Zrovna vyšel kalendář ČMPR na rok letošní rok a já si volám s mým spolujezdcem Jirkou. Nemůže jet Podorlickou hory, protože má závody záchranářů ve Španělsku. Volám klukům se kterýma jsem někdy jel, taky nemůžou. Nechci jet s někým kdo o tom nic neví, ani na naší úrovni to není úplně sranda. Pak mě napadá Petr a hned mu píšu. „Peťo nechtěl bys jet? Rozmysli si to, budu rád. Víš jak to je, bezpečné to a 100 % není“. Nevím ani jakou mám čekat odpověď, sednout si na spolujezdce chce odvahu a důvěru v řidiče. Netuším, jak Petr odpoví.

O dva dny později mi Petr volá: „Jedu, počítej se mnou“. Super mám radost, ale je to za dlouho a víc na to nemyslím.

T-80 (Lungau)

Petr pořádá zimní ježdění v Lungau, kam jsem se přihlásil. Mezitím jsem byl dvakrát trénovat na sněhu, tak snad mi to půjde. Vyklube se z toho výborná akce a najednou mi to i na tom sněhu nějak zapadá do sebe a celý den řádíme. Je to velká zábava a taky bezpečná. Nikde v okolí nejsou stromy a tak jsem nadšenej. Škoda, že jsem nemohl s klukama vyrazit do Švédska na jezera. Snad to vyjde příští rok. Vracím se s úsměvem od ucha k uchu, kdybych jenom neodpravil pumpu na zadní diferenciál…

T-50 (Rally Hořovice)

Jsme na prvních závodech sezony. Je zima a prší, přejezdy jsou hodně dlouhé… S Petrem si píšeme v průběhu závodu jak to jde. Podporuje mě na dálku. Zajedeme pěkně. Auto je celé. Po závodech ještě s Petrem rozebírám, proč jsem navštívil jeden příkop.

T -40 (Testování na Bělé pod Bezdězem)

Dnes testujeme na Bělé. S Petrem jsme domluvení, že se přijede podívat a poprvé se se mnou sveze v závodní devítce. Jsem z toho trochu nervózní. Situace, kdy dělá spolujezdce lepší řidič mi přijde zvláštní, ale snad to bude dobrý. Petr mi poradí jeden horizont, kde mi to pořád uskakuje a já mu dělám radost brzděním levačkou. Test vyšel na jedničku a Jirka, můj spolujezdec,  ještě s Petrem probírá co a jak bude jeho úlohou a jak to u nás v autě funguje.

T-14 (Rozpis)

Petr mi volá, že bychom měli ještě projít rozpis a vyzkoušet si to spolu. Kousek od místa kde bydlím trénujeme psaní a čtení rozpisu. Chvilku nám zabere se sladit, ale Petr přijel připravený, bere to vážně. Mám z toho radost. Jezdíme dokud nemáme pocit, že nám všechno krásně sedí.

T- 7 (Týden do závodů)

Na poslední chvíli nechávám Petrovi vyrobit samolepky se jménem spolujezdce na auto a také logo Special Drive. Ještě nechám Petrovi udělat bundu. V duchu si říkám, ať má aspoň něco na památku, kdyby se to nepovedlo. V hlavě mám rok starou Radouň, kde jsme na startu druhé rz odepsali transfer a jeli jsme domů.

T-1 (Recce)

Vyjíždíme na Podorlickou. Ráno Petra přiveze snoubenka, za týden se mají brát. Uff, tak to abych ho přivezl domů v jednom kuse.
Petr trochu plave v „itíku“ (itinerář rally), říkám mu ať se nebojí, sám to znám a nějak to dáme do kupy. Najíždíme rychlostky a jsou moc pěkné. Já nemám rád šotolinu, takže je samozřejmě hned na startu a pak ještě na třetí rychlostce. Petr je naopak nadšený. Jak to klouže tak se mu to líbí. Při najíždění to do auta hrozně mlátí. Někde jsou takové díry, že to s civilním autem skoro nejde projet. Tohle už znám a tak říkám, že to nic nebude. Podvozek na devítce to krásně pobere. Jako asi všichni spekulujeme, co půjde jet a co ne.

Rozpis máme, Petr si ho krásně připravil podle mého stálého spolujezdce. Dnes máme hotovo. V noci špatně spím, klasika. Místo spánku přemýšlím co půjde a co ne. V hlavě se mi to mele, cítím odpovědnost za sebe, za Petra…nechci mu to ani sobě zkazit nějakou hloupostí.

T-0 (Rally)

Vyrážíme k první rychlostce. Petr mi přijde naštvaný a ptám se ho na to. „To nic, jen se soustředím“. Sám se asi netvářím nic moc. Jsem hrozně nervózní, což je u mě normální stav před startem. Jedeme první rychlostku, šotolina, hodně prachu, v jednu chvíli nevidíme vůbec nic… snažím se jet rychle ale bezpečně. Petr diktuje suprově. Když je něco významného, ukazuje prstem „pozor“. To je pro mě novinka, ale vyhovuje mi to.

Jedno místo na první rychlostce mi Petr řekne moc rychle, na chvíli se ztratí, ale pamatuju si to, takže se vůbec nic nestalo. Petr mi teď přijde nadšený, líbí se mu, jak to brzdí a jak funguje podvozek. Já už jsem taky v pohodě… Druhou a třetí rychlostku jedeme úplně v pohodě. Petr mě hodně hlídá, hlavně abych netrefil nějaký retardér, jinak mi do toho moc nemluví a užíváme si to.

V druhé rundě ostatní dost přidali. My ale taky. Přijde mi, že už je to tak na hraně bezpečnosti. Občas nám to pěkně klouže, brzdím dál… Petr v sobě probouzí kouče a občas se mě snaží trochu posunout. „Tady brzdíš zbytečně brzo, mohl si to líp najet.“ Řešíme jednu zatáčku, kde mi to ujíždí po předku. Petr říká ať to držím na brzdě dál do zatáčky. Zkusím to další rundu. V poslední rychlostce druhé rundy udělám chybu v malé rychlosti. „Nic se neděje jedeme dál…“ Petr mě uklidňuje.

Zbývá poslední kolo, před kterým si projdeme, kde co upravit.  Já už chci hlavně v pohodě dojet. Chvilku jsme sice i na čtvrtém místě, ale je to tak vyrovnané, že můžeme klidně skončit šestí. Nakonec udržíme krásné páté místo za Martinem Šiklem. Jsme nadšení. Ta úleva, jako když spadne z hrudníku kamion. Užili jsme si to, vše proběhlo super. Petr četl a fungoval na 100 %. Já snad jel taky docela slušně. Oba jsme spokojení.

V klidu se vracíme do servisu, poděkujeme všem co se o nás starají. Pavlovi Gajárovi za skvěle připravené auto, servis a rady. Klukům co nás přijeli podpořit. Michalovi Kopáčkovi, týmovému kolegovi, co nemohl startovat a co nám brousil kotouče a mnoha dalším. I ČMPR závod je poměrně velký kolotoč a bez pomoci spousty lidí okolo, podpory rodiny, jak mojí tak Petra, by to nešlo.

Jedeme domů a Petr řídí, já jsem hrozně unavený, ale šťastný a těším se na další coaching. Dodává mi to jistotu při závodech.

PS: Petr básní cestou o autě na rally.